Rok 2026 bude pro řadu firem zlomový kvůli souběhu několika regulací týkajících se udržitelnosti a ESG, které se postupně skládají do jednoho společného obrazu. Evropská regulace v oblasti udržitelnosti v roce 2026 vstupuje do nové fáze. Vedle CSRD a revize ESRS, o kterých jsme psali v tomto článku, se do praxe současně propisují další povinnosti, které se netýkají pouze reportingu, ale řízení dat, procesů, rizik a odpovědnosti napříč firmou. Evropská komise opakovaně zdůrazňuje, že firmy čelí konvergenci regulací, nikoli jejich izolovanému nárůstu. Udržitelnost se tak pomalu a jistě začíná propisovat do běžného řízení firmy, práce s daty a odpovědnosti napříč funkcemi (HR, IT, finance, výroba, nákup i právní oddělení), a přestává být oddělenou agendou jednoho oddělení.
EU taxonomie v roce 2026: méně reportingu, více odpovědnosti
Evropská komise v roce 2025 představila tzv. Omnibus Delegated Act, jehož cílem je zjednodušit uplatňování taxonomie v rámci CSRD a snížit administrativní zátěž pro firmy. Přestože finální právní účinnost delegovaného aktu není v tuto chvíli formálně potvrzena k 1. lednu 2026, záměr Komise je zřejmý: umožnit firmám využít zjednodušená pravidla již pro reporting za finanční rok 2025, tedy prakticky v roce 2026, pokud bude návrh schválen v navržené podobě. Změny se mají vztahovat jak na nefinanční podniky, tak na finanční instituce, které reportují taxonomii v rámci CSRD.
Nejviditelnější navrhovanou změnou je zavedení kvantitativního prahu významnosti ve výši 10 %, který má firmám umožnit soustředit se na hlavní ekonomické aktivity. Pokud součet okrajových činností nepřesáhne desetinu obratu, kapitálových výdajů (CapEx) nebo provozních nákladů (OpEx), neměly by tyto aktivity podléhat detailnímu taxonomickému posuzování. Spolu s tím návrh počítá s redukcí reportovacích šablon a větší flexibilitou při vykazování OpEx, což má snížit objem manuální práce bez ztráty relevance informací.
Poradenské firmy však zároveň upozorňují, že toto zjednodušení nemění strategickou roli taxonomie – ta se postupně posouvá od čistého compliance cvičení k investičnímu signálu: investoři a banky se při hodnocení firem dívají hlavně na to, kam firmy směřují své investice a jak se jejich podnikání bude vyvíjet v budoucnu. Právě proto zdůrazňují rostoucí význam sladění CapEx.
Nízký podíl „green revenue“ (taxonomicky sladěných tržeb) dnes nemusí být problém, pokud je zřejmé, že firma investuje do transformačních aktivit a je schopna tuto trajektorii doložit. Zjednodušený reporting tak sice zužuje rozsah povinných údajů, ale zároveň zvyšuje očekávání na kvalitu vysvětlení investičních rozhodnutí. Firmy, které využijí prahů významnosti, budou muset o to přesvědčivěji vysvětlit, kam směřuje jejich kapitál a jaké mají přechodové plány, jinak může vzniknout dojem formálního ústupu od udržitelnosti.
Zvláštní režim navrhovaný pro finanční instituce – tedy možnost časově omezeného opt-outu z detailního taxonomického reportingu až do konce roku 2027 – je podle poradců nutné chápat jako strategické, nikoli technické rozhodnutí. Banky a pojišťovny se mohou rozhodnout nereportovat klíčové ukazatele, jako je Green Asset Ratio, pokud otevřeně deklarují, že si nečiní nárok na environmentální udržitelnost svých aktivit. Tento krok ale vysílá jasný signál trhu a může ovlivnit vnímání instituce investory i klienty. Zároveň platí, že výjimka automaticky zaniká ve chvíli, kdy firma učiní jakékoli veřejné tvrzení o souladu s taxonomií – například při vydání zelených dluhopisů, v produktové dokumentaci podle SFDR nebo v marketingové komunikaci. KPMG v této souvislosti výslovně varuje před rizikem nekonzistence mezi taxonomickým reportingem a veřejnými tvrzeními, které může vést nejen k reputačnímu, ale i regulatornímu problému.
Z pohledu praktické implementace se tak rok 2026 stává testem datové a organizační připravenosti. Velké poradenské společnosti se shodují, že samotné zjednodušení taxonomie nepomůže firmám, které nemají jednotný datový model propojující finance, ESG, investiční plánování a externí komunikaci. Naopak – čím méně povinných tabulek, tím větší důraz na konzistenci a vysvětlitelnost dat napříč CSRD, taxonomií, SFDR a marketingem. EU taxonomie se tak v roce 2026 posouvá od detailního administrativního cvičení k selektivnímu, ale strategicky citlivému nástroji řízení rizik, reputace a přístupu ke kapitálu. [1] [2] [3] [4]
Gender Pay Gap: od hodnot k povinnému měření
Od roku 2026 začne v celé EU platit nová realita v oblasti odměňování. Směrnice o transparentnosti odměňování (EU Pay Transparency Directive) ukládá členským státům povinnost převést její požadavky do národní legislativy nejpozději do 7. června 2026. Pro firmy to znamená posun od obecných deklarací o rovnosti k povinnému, strukturovanému měření a vysvětlování rozdílů v odměňování žen a mužů.
Nejde přitom jen o jedno číslo v reportu. Směrnice vyžaduje, aby zaměstnavatelé dokázali doložit, jak rozdíly vznikají, jaké používají metodiky a zda jsou rozdíly objektivně odůvodněné. Firmy s 250 a více zaměstnanci budou muset gender pay gap pravidelně reportovat, u menších podniků se povinnost zavádí postupně. Pokud rozdíl přesáhne 5 % a nelze jej vysvětlit neutrálními kritérii, vzniká povinnost provést společné hodnocení odměňování a přijmout nápravná opatření.
Významná je také změna práv zaměstnanců. Směrnice posiluje jejich právo získat informace o odměňování na srovnatelných pozicích, zakazuje vyžadování platové historie při náboru a podporuje zveřejňování mzdových rozpětí v pracovních inzerátech. V případných sporech se navíc obrací důkazní břemeno – zaměstnavatel musí prokázat, že k diskriminaci nedošlo.
Poradenské firmy se shodují, že největší výzvou nebude samotné reportování, ale kvalita HR dat, správné nastavení kategorií práce a schopnost výsledky konzistentně obhájit – vůči zaměstnancům, odborům i dozorovým orgánům. Gender pay gap se tak v roce 2026 stane nejen tématem rovnosti, ale i testem datové vyspělosti a governance firem. [5] [6] [7]
Kyberbezpečnost: NIS2 a DORA jako téma governance, ne jen IT
Další oblastí, která se v roce 2026 výrazně propíše do praxe, je kyberbezpečnost a digitální odolnost. Směrnice NIS2 klade důraz nejen na technická opatření, ale především na řízení rizik a odpovědnost vedení. Firmy musí mít zavedený strukturovaný rámec řízení kyberbezpečnosti, který zahrnuje identifikaci rizik, preventivní opatření, detekci incidentů, reakci na ně i obnovu provozu. Součástí povinností je také řízení bezpečnosti dodavatelského řetězce – tedy schopnost posoudit a kontrolovat rizika spojená s externími IT poskytovateli, cloudovými službami nebo outsourcovanými systémy.
Povinné jsou rovněž procesy pro hlášení incidentů v přesně stanovených časových lhůtách, což klade vysoké nároky na interní koordinaci a připravenost.
Z hlediska právního rámce je podstatné, že byla směrnice NIS2 transponována do českého právního řádu prostřednictvím nového zákona o kybernetické bezpečnosti, který nabyl účinnosti 1. listopadu 2025. Od tohoto okamžiku se povinnosti NIS2 fakticky začaly vztahovat na široké spektrum podniků, mezi které nově patří nejen energetika, doprava či zdravotnictví, ale také výrobní podniky, ICT služby, logistika, vodohospodářství, odpadové hospodářství nebo digitální infrastruktura. Typicky se vztahuje na střední a velké podniky podle evropské definice, tedy podle počtu zaměstnanců a výše ročního obratu nebo bilanční sumy.
Nařízení DORA je přímo použitelné a účinné již od 17. ledna 2025, bez nutnosti národní transpozice. Dopadá primárně na finanční instituce a jejich klíčové ICT dodavatele, ale jeho význam přesahuje samotný finanční sektor. DORA nastavuje referenční standard toho, jak má vypadat skutečně funkční řízení digitální odolnosti: od systematického řízení ICT rizik přes pravidelné testování až po přísnou kontrolu outsourcingu a třetích stran. V praxi se tak principy DORA stávají vzorem i pro firmy mimo regulovaný finanční sektor, zejména tam, kde je digitální infrastruktura klíčová pro kontinuitu provozu.
Z pohledu udržitelnosti a ESG je zásadní, že se kyberbezpečnost v obou rámcích explicitně propojuje s governance. Odpovědnost se posouvá z IT oddělení na vrcholové vedení, které musí být schopno prokázat, že rozumí digitálním rizikům a aktivně je řídí. Zároveň se zvyšují nároky na data governance – firmy musí mít přehled o tom, jaká data spravují, kde jsou uložena, kdo k nim má přístup a jak jsou chráněna v celém životním cyklu, včetně externích systémů.
NIS2 a DORA tak nejsou oddělené projekty IT compliance, ale transformační projekty řízení rizik – stejně jako u udržitelnostního reportingu nejde jen o splnění jednotlivých požadavků, ale o vybudování funkčního systému, který propojuje strategii, procesy, technologie a odpovědnost managementu.
Rok 2026 se tak stává prvním plným obdobím, kdy budou firmy nové požadavky nejen zavádět, ale také obhajovat při kontrolách. [8] [9] [10]
Obaly, cirkularita a produktová data: proč bude rok 2026 tak důležitý
V roce 2026 začne dopadat do praxe nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR), které má ambici sjednotit pravidla napříč EU a posunout obaly z „vedlejší compliance agendy“ do jádra toho, jak firmy řídí data o produktech, materiály a dodavatelský řetězec.
Evropská komise nařízení PPWR rámuje nejen jako odpadovou regulaci, ale jako nástroj, který má zároveň harmonizovat standardy, snížit náklady neefektivních obalů a zjednodušit trh tím, že se pravidla budou víc řídit jednotnou logikou napříč členskými státy.
Z hlediska časové osy je důležité rozlišit dvě věci: Nařízení PPWR vstoupilo v platnost v únoru 2025, ale obecné datum použitelnosti většiny ustanovení je 12. srpna 2026 s tím, že řada povinností má vlastní harmonogram a postupný náběh v dalších letech. PPWR nelze chápat jako jednorázovou „hotovou“ regulaci, ale jako rámcové nařízení s postupným náběhem povinností.
Zatímco první požadavky začnou být použitelné od roku 2026, klíčové cíle – zejména plná recyklovatelnost obalů, výkonové standardy a minimální obsah recyklátu – jsou směřovány k roku 2030, po němž bude PPWR fungovat jako dlouhodobý stabilní rámec, který se bude dále vyvíjet prostřednictvím technických a prováděcích aktů.
Co to znamená pro firmy?
PPWR míří na všechny typy obalů a obalových odpadů (B2C i B2B) a tlačí firmy do toho, aby uměly svoje obaly doložit daty – nejen deklarací. Obaly mají být „méně odpadové“, „více recyklovatelné“, jasněji označené a celkově „common-sense“ (méně zbytečných vrstev, méně prázdného prostoru).
Nestačí už jen vědět, že obal „nějak“ recyklovat lze, ale bude nutné mít konzistentní technická a materiálová data pro to, aby firma obhájila, že obal splňuje požadavky a že je správně klasifikovaný a označený. Současně PPWR výslovně říká, že se bude vztahovat na veškeré obaly, přičemž mikropodniky mají mít mírnější režim.
Z provozního pohledu se změna velmi rychle propíše do toho, jak firmy fungují uvnitř. Obaly typicky sedí „mezi“ nákupem, výrobou, logistikou, marketingem a ESG/udržitelností. Pokud má firma naplnit nové požadavky, potřebuje sjednotit datový základ (materiály, hmotnosti, komponenty, formáty), nastavit odpovědnosti a hlavně zajistit, že data obstojí i při kontrole.
A protože PPWR zároveň posiluje logiku rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR) a dalších sběrných mechanismů jako např. systém zálohování obalů (DRS), firmy se dostávají do situace, kdy bez slušné datové kázně budou mít problém nejen splnit regulatorní požadavky, ale i vůbec rozumně řídit náklady a poplatky spojené s obaly. Z tohoto pohledu není nařízení PPWR jen o odpadech, ale i o designu obalů, označování, pravidlech trhu a rozšířené odpovědnosti výrobce.
PPWR má taky přímou vazbu na širší udržitelnostní rámce typu CSRD/ESRS v tom smyslu, že firmy budou mít mnohem víc „tvrdých“ dat k tomu, aby uměly popsat cirkularitu, materiálové toky a odpady konzistentně a auditovatelně.
PPWR tak v praxi urychlí to, co mnoho firem řeší už dnes: přechod od deklarací k měřitelným, dohledatelným údajům napříč hodnotovým řetězcem – a to i u témat, která dřív zůstávala v Excelu u jedné osoby. [11] [12] [13]
Kromě odborné evidence obalových toků a materiálových dat budou muset firmy postupně zvládnout i řadu dalších povinností, které PPWR zavádí jako nástroje k dosažení oběhové ekonomiky s postupným náběhem až do roku 2030. Nejzásadnější z nich jsou recyklovatelnost obalů, minimální obsah recyklovaných materiálů v obalech, design pro recyklaci a omezení škodlivých látek, technická dokumentace a evidence EPR u obalů.
Postupný náběh povinností
Součástí pravidel PPWR budou cíle pro minimální podíl recyklátu v různých typech obalů, zejména v plastových. Zatímco od roku 2026 se od firem očekává, že budou schopny sledovat materiálové složení obalů, ověřovat původ recyklátu a mít nastavené procesy a dokumentaci u dodavatelů, samotné závazné cíle pro minimální obsah recyklovaného materiálu se vážou především k roku 2030. Recyklát se tak postupně posouvá z deklarovaného cíle k tvrdé podmínce uvedení obalu na trh, přičemž roky mezi tím slouží k nastavení dat, smluvních vztahů a technologických řešení.
PPWR zároveň zavádí princip Design for Recycling (DfR), tedy požadavek, aby obaly byly navrhovány tak, aby je bylo možné efektivně sbírat, třídit a recyklovat v reálně fungujících recyklačních systémech. Již od roku 2026 budou firmy muset být schopny svůj design obalů obhájit, zatímco v následujících letech se očekává postupné zpřesňování technických kritérií prostřednictvím prováděcích aktů. Směrem k roku 2030 pak mají platit výkonové standardy recyklovatelnosti, které v praxi znamenají, že obaly znemožňující efektivní recyklaci budou z trhu postupně vytlačovány. Součástí této logiky je i omezení problematických látek, například těžkých kovů nebo vybraných PFAS sloučenin, které by jinak komplikovaly recyklaci nebo představovaly zdravotní riziko.
Jedním z prakticky nejdůležitějších dopadů PPWR bude technická dokumentace k obalům, která se stává povinností již od počátku použitelnosti nařízení v roce 2026. Firmy budou muset kromě dat o materiálech a hmotnostech obalů předložit také ověřitelné podklady o návrhu obalu, použitých normách a splnění kritérií recyklovatelnosti. Tato dokumentace bude plnit obdobnou roli jako technické soubory v jiných regulačních režimech, například v oblasti EU ekodesignu, a bude sloužit jako klíčový důkazní materiál při kontrolách souladu s předpisy.
PPWR taky výrazně posiluje rozšířenou odpovědnost výrobce (EPR). Od roku 2026 se zvyšují nároky na detailní evidenci a reporting obalů uváděných na trh, včetně jejich materiálových vlastností a recyklovatelnosti. Tento reporting bude často provázán s národními EPR systémy, které se mezi jednotlivými členskými státy liší, a v čase se bude dále zpřesňovat. Pro firmy to znamená nutnost vybudovat centralizovanou, transparentní a dlouhodobě udržitelnou datovou infrastrukturu, bez které nebude možné PPWR nejen splnit, ale ani efektivně řídit náklady a poplatky spojené s obaly.
V praxi to znamená, že firmy musí brát PPWR jako strategickou změnu, která ovlivní nejen výrobu a vývoj produktů, ale i návrh obalů, výběr materiálů, dodavatele, logistiku a systém sběru dat, nikoli jen jako „další tabulku do compliance“. [14] [15] [16] [17] [18]
CBAM: uhlík se mění v „celní“ compliance a náklad
Od roku 2026 vstupuje CBAM (Carbon Border Adjustment Mechanism) do definitivní fáze, ve které se z reportingové povinnosti stává i finanční závazek. Dovozci vybraných komodit do EU (např. železa a oceli, hliníku, cementu, hnojiv, elektřiny či vodíku) budou muset nakupovat tzv. CBAM certifikáty.
CBAM certifikáty jsou samostatný nástroj, nikoli klasické povolenky EU ETS. Nakupuje je autorizovaný CBAM deklarant – typicky dovozce zboží do EU nebo jeho nepřímý celní zástupce. Počet certifikátů odpovídá množství vložených (embedded) emisí CO₂e v dováženém zboží, sníženému o případnou uhlíkovou cenu již zaplacenou v zemi původu (pokud je EU uznána). Každý certifikát představuje jednu tunu emisí CO₂ obsažených v dováženém zboží.
Cena CBAM certifikátů je navázána na průměrnou cenu povolenek EU ETS, aby bylo zajištěno rovné zacházení mezi výrobci v EU a mimo EU. V letech 2023–2025 platila pouze povinnost reportovat emise bez nákupu certifikátů, od 1. ledna 2026 se však CBAM stává plnohodnotným nákladovým faktorem dovozu.
Pro firmy to v praxi znamená, že CBAM není jen „další regulace“, ale nový prvek cenotvorby, smluvních vztahů a práce s dodavatelskými daty. Kvalita emisních údajů od zahraničních výrobců se stává klíčovou nejen pro compliance, ale i pro konkurenceschopnost dovážených produktů. [19] [20]
ETS2 a rok 2026: uhlík jako nový náklad v energetice a dopravě
Rok 2026 se pro evropské firmy stává přípravným obdobím před zavedením druhého systému obchodování s emisemi (ETS2), který se bude vztahovat na emise spojené s palivy pro vytápění budov a silniční dopravu. ETS2 je koncipován jako samostatný trh s emisními povolenkami, oddělený od stávajícího EU ETS, a jeho cílem je zavést cenový signál uhlíku i do sektorů, které dosud regulovány nebyly.
Z hlediska legislativního harmonogramu je klíčové, že monitoring a reporting emisí v rámci ETS2 začal již od 1. ledna 2025, zatímco povinnost odevzdat emisní povolenky vznikne až v roce 2028 za emise vzniklé v roce 2027. Praktické fungování systému – včetně aukcí povolenek – je tedy nastaveno tak, že rok 2026 slouží jako přechodné období pro nastavení datových, smluvních a cenových mechanismů, nikoli ještě jako období přímé finanční zátěže ve formě povinného nákupu povolenek.
ETS2 je navržen tak, že povinnost držet a odevzdávat povolenky nenáleží konečným spotřebitelům, ale distributorům paliv (např. dodavatelům benzínu, nafty, plynu či topných paliv). Ekonomická logika systému však počítá s tím, že náklady na emisní povolenky budou distributory přeneseny do cen pro koncové odběratele. ETS2 proto nepůsobí pouze jako environmentální regulace, ale zásadně mění cenovou realitu energií, paliv a dopravy napříč ekonomikou. [21] [22]
Pro firmy, které dovážejí zboží do EU včetně České republiky, to znamená, že již v roce 2026 dochází k postupnému zohledňování uhlíkového nákladu v cenách energií a dopravy, a to i přesto, že formální povinnost odevzdání povolenek začne později. Zvyšující se ceny benzínu, nafty, plynu či topných paliv se mohou promítnout do nákladů logistických řetězců, skladování a energeticky náročných činností, což vytváří tlak na marže a na přehodnocení dodavatelských a přepravních kontraktů.
Podobně u vývozců z ČR se očekává, že rostoucí cena uhlíku v EU bude postupně započítávána do nákladů výroby a dopravy. To může ovlivnit konkurenční pozici na zahraničních trzích a urychlit rozhodování o investicích do nízkoemisních technologií, energetických úspor či optimalizace spotřeby paliv. [22]
Pro koncové zákazníky – domácnosti i firmy – se ETS2 projeví nepřímo, ale systematicky, prostřednictvím postupného promítání uhlíkového nákladu do maloobchodních cen energií a paliv. Řada studií upozorňuje, že tento efekt nebude zanedbatelný. Podle výpočtů PwC by u českých domácností mohlo zavedení ETS2 znamenat nárůst výdajů na plyn, pohonné hmoty a uhlí přibližně o 16,9–26,7 % výdajů v těchto kategoriích, přičemž konkrétní dopad bude záviset na spotřebním profilu domácnosti a ceně emisních povolenek. Tyto efekty se mohou promítnout i do inflace a celkového hospodaření domácností. [23]
Mezinárodní analýzy zároveň odhadují, že při cenách emisních povolenek v řádu €45–50 za tunu CO₂ by u průměrné domácnosti mohly roční náklady na vytápění vzrůst o desítky až stovky eur, v závislosti na typu paliva, energetické účinnosti budovy a spotřebě. [24]
V českém kontextu je ETS2 politicky i mediálně citlivým tématem, protože růst cen energií a paliv – byť motivovaný cílem snižování emisí – zvyšuje riziko energetické chudoby, zejména u nízkopříjmových domácností a domácností závislých na fosilních palivech pro vytápění nebo mobilitu. Analýzy ukazují, že významná část emisí spadajících pod ETS2 souvisí s konečnou spotřebou domácností, což činí tlak na maloobchodní ceny reálným.
Za účelem zmírnění těchto sociálních dopadů byl na úrovni EU zřízen Social Climate Fund (SCF), jehož prostředky mají členským státům umožnit podporu zranitelných domácností a malých podniků – například formou přímých finančních transferů nebo investic do energeticky úsporných opatření a čistých technologií. Účinnost tohoto nástroje však bude záviset na kvalitě národních sociálních klimatických plánů a jejich praktické implementaci. [25]
EUDR po odkladu: 2026 jako rok přípravy
Nařízení EUDR (EU Deforestation Regulation) bylo sice formálně odloženo, ale rok 2026 je pro řadu českých firem již rokem praktické přípravy a částečně i reálného dopadu. Po schváleném odkladu se povinnosti začnou uplatňovat od 30. prosince 2026 pro velké a střední podniky a od 30. června 2027 pro malé a mikro podniky, nicméně již v průběhu roku 2026 se EUDR promítá do fungování dodavatelských řetězců tam, kde větší firmy vystupují jako dovozci nebo první subjekty uvádějící regulované produkty na trh EU. [26]
Regulace se vztahuje na komodity a výrobky např. ze dřeva, kávy, kakaa, sóji, kaučuku a hovězího masa a staví na principu náležité péče a dohledatelnosti původu tak, aby nebyly spojeny s odlesňováním nebo degradací lesů po roce 2020.
Klíčové povinnosti dopadají především na importéry a subjekty, které jako první uvádějí relevantní produkty na trh EU (tzv. operators). Tyto firmy musí ještě před uvedením produktu na trh podat digitální prohlášení o náležité péči (due diligence statement, DDS) do centrálního informačního systému spravovaného Evropskou komisí, ve kterém deklarují, že produkt je „deforestation-free“, že byl proveden proces náležité péče a že riziko porušení nařízení je zanedbatelné nebo dostatečně mitigované.
Další články řetězce vystupují jako „downstream operators“ – samy nové hlášení nepodávají, ale musí být schopny doložit, že jejich dodavatel DDS podal, a tuto skutečnost smluvně i procesně ošetřit. Novela zároveň zjednodušila rozdělení odpovědností v řetězci: povinnost podání DDS zůstává na prvním uvedení na trh EU a povinnost aktivní kontroly je omezena na bezprostředně navazující subjekt. [27]
Rok 2026 tak z pohledu EUDR představuje spíše nutnost rychlé identifikace role firmy v řetězci a připravenosti reagovat na požadavky obchodních partnerů, pro něž je EUDR právně závazné nebo se na něj intenzivně připravují. V praxi se EUDR v roce 2026 projeví zejména skrze smluvní klauzule, požadavky na data o původu surovin, referenční čísla DDS a interní kontrolní mechanismy. Firmy, které se na tyto požadavky nepřipraví včas, riskují nejen ztrátu přístupu na trh, přerušení dodávek nebo smluvní odpovědnost vůči partnerům, kteří bez EUDR-compliant vstupů nebudou schopni své produkty na trhu EU legálně uvádět, ale i budoucí regulatorní sankce. Nedodržení pravidel EUDR totiž může vést nejen k zákazu uvedení produktu na trh EU nebo jeho stažení, ale také k finančním sankcím až do výše 4 % ročního obratu společnosti, včetně konfiskace dotčeného zboží a vyloučení z veřejných zakázek.
Právě kombinace sankčního rizika a smluvního tlaku ze strany obchodních partnerů je důvodem, proč poradenské firmy upozorňují, že rok 2026 není „čekací“, ale klíčový přípravný rok, ve kterém se rozhoduje o schopnosti firem udržet přístup na trh EU. [28]
Pozor na „zelená tvrzení“ od září 2026
Vedle sektorových regulací (např. PPWR, EUDR či ETS2) přinese rok 2026 i zásadní změnu v oblasti komunikace udržitelnosti směrem ke spotřebitelům. Směrnice Directive (EU) 2024/825 – Empowering Consumers for the Green Transition, která byla přijata v roce 2024, musí být členskými státy transponována do března 2026 a začne se uplatňovat od 27. září 2026.
Tato směrnice významně rozšiřuje zákaz nekalých obchodních praktik o konkrétní formy greenwashingu, včetně používání vágních nebo nepodložených environmentálních tvrzení typu „eco“, „green“, „environmentally friendly“ či „climate neutral“ bez jasných důkazů a metodik.
Analýzy poradenských společností potvrzují, že i bez přijetí samostatné Green Claims Directive se již od roku 2026 zpřísňuje právní rámec pro environmentální tvrzení, a firmy budou muset být schopny svá tvrzení podložit relevantními daty, transparentní metodikou a interní governance.
To má praktické dopady zejména na marketing, označování produktů, ESG komunikaci a schvalovací procesy, které budou nově vystaveny vyššímu regulatornímu a reputačnímu riziku.
Samostatný návrh Green Claims Directive, který by zavedl povinnou ex-ante verifikaci environmentálních tvrzení, se podle aktuálních analýz stále nachází v nejistém legislativním procesu a jeho účinnost je očekávána spíše po roce 2026. Přesto již rok 2026 představuje zlom, kdy se environmentální tvrzení stávají právně vymahatelným rizikem, nikoli pouze reputační otázkou. [29]
Překryv regulací jako nový normál
Možná největší změnou roku 2026 nebude jedna konkrétní povinnost, ale skutečnost, že regulace se začínají systematicky prolínat. Stejná data – o mzdách, energiích, emisích, dodavatelích nebo investicích – budou firmy současně používat pro CSRD, pro banky a investory, pro sektorové regulace jako CBAM, PPWR či NIS2, a často v odlišné struktuře, časování a logice. Regulace se tak přestávají chovat jako samostatné „projekty“ a stále více připomínají propojený ekosystém požadavků, který testuje vnitřní fungování firem.
Právě v tomto bodě se shodují poradenské firmy i EFRAG: řešením není přidávat další tabulky, manuální výpočty nebo paralelní reportingové týmy. Naopak, klíčovým předpokladem zvládnutí roku 2026 a dalších let je jednotný datový model napříč firmou, který propojí finance, ESG, HR, výrobu, nákup i IT. Data mají vznikat jednou, být konzistentní a znovu použitelná pro různé regulatorní i obchodní účely – od reportingu přes řízení rizik až po komunikaci s investory.
Firmy, které budou i nadále řešit jednotlivé regulace izolovaně, narazí na rostoucí náklady, nekonzistence a auditní rizika. Naopak ty, které včas investují do automatizace, datové architektury a mezioborové spolupráce, získají nejen lepší kontrolu nad compliance, ale i schopnost rychle reagovat na nové požadavky, srozumitelně vysvětlovat svá data trhu a řídit firmu na základě jednoho zdroje pravdy. V tomto smyslu není rok 2026 jen dalším regulatorním milníkem, ale bodem, kdy se z „ESG reportingu“ stává standardní součást řízení firmy. [30] [31]
Zdroje:
[1] European Commission (2025). Commission to cut EU taxonomy red tape for companies.
[2] EY (2025) Omnibus and EU Taxonomy. Key implications of the new Delegated Regulation for reporting undertakings.
[3] KPMG (2025). The challenge of greenwashing: an international regulatory overview.
[4] PwC (2025). Sustainability reporting as a catalyst for strategic growth. [5] European Commission (2025). EU Pay Transparency Directive.
[6] Deloitte (2025). Preparing for the implementation of the Pay Transparency Directive.
[7] EY (2025). EU Pay Transparency Directive compliance and strategy.
[8] European Commission (2025). NIS2 Directive – Network and Information Security.
[9] Deloitte (2025). NIS2 and DORA: Board-level responsibilities in cyber resilience.
[10] NÚKIB (2025). Průvodce směrnicí NIS2.
[11] European Commission (n.d.). Packaging & Packaging Waste Regulation.
[12] European Commission (n.d.). Packaging waste – Timeline and implementation.
[13] European Recycling Platform (ERP) (2025). PPWR – Packaging and Packaging Waste Regulation (EN final).
[14] FKuR Kunststoff GmbH (2025). PPWR: Recyclability performance grades and design implications.
[15] Fieldfisher (2025). New EU packaging and packaging waste rules: 10 key things every global business should know.
[16] EUROPEN (2025). PPWR survival guide.
[17] Algoodbody (2025). Circular by design: What the new EU packaging rules mean for businesses.
[18] KNAPP AG (2025). New EU Packaging and Packaging Waste Regulation (PPWR) 2025: Requirements and Implementation.
[19] European Commission (2025). Carbon Border Adjustment Mechanism (CBAM).
[20] Coolset (2025). What is a CBAM certificate and how do you get one?
[21] Asuene (2025). How ETS2 Will Transform Carbon Pricing in Buildings and Road Transport.
[22] European Parliament (2025). EU emissions trading system for buildings, road transport and additional sectors (ETS2).
[23] PwC (2025). Analýza dopadů EU ETS2 na ČR: odhady nárůstu výdajů domácností na plyn, pohonné hmoty a uhlí po zavedení ETS2.
[24] Felicity (2025). Who Is Really Paying for ETS2? An Honest Look at the Impact on Consumers.
[25] AMO (2025). People Behind the Policy: Social impacts of EU ETS2 in Bulgaria, Czechia, and Poland.
[26] European Parliament (2025). Deforestation law: Parliament adopts changes to postpone and simplify measures.
[27] ESG Today (2025). EU Council Adopts Revised EUDR, Marking Final Step in Delay of Supply Chain Deforestation Law.
[28] PwC (2025). EUDR – European Deforestation Regulation.
[29] KPMG (2025). From green claims to real compliance: what you need to know about the EU’s Empowering Consumers Directive (EmpCo).
[30] Deloitte (2025). Beyond compliance: Enhancing trust through reporting. Observations on practices following Wave 1 of CSRD reporting.
[31] PwC (2025). PwC’s Global Sustainability Reporting Survey 2025. From insight to value: The sustainability reporting journey continues.